Leden 2016

Část V. Temnota

27. ledna 2016 v 0:01
"Co když je něco hned na vedlejších schodech? Nic o nich vlastně nevím. Taky můžou nehybně stát na stejném místě bez jakékoliv známky, že jsou vzhůru, a vrhnou se hned i po sebemenším zašustění nebo pohybu, kterého si všimnou…" Jack se neodvažoval ani ohlédnout za svá záda. Nutil ho k tomu pocit, jako by mu někdo dýchal na krk. Z ničeho nic se pohnul vpřed. "Kde je sakra ta sekera?" řekl si v mysli a stále myslel na ten mráz v zádech. Všimnul si, že se postupně vyjasňuje s jeho postupem výše. V horním patře bylo mnohem lépe vidět denní světlo. Ovšem Jack stále viděl jen bílé neposkvrněné zdi. Nahlédl za růžek na posledním schodě a oči se mu otevřely dokořán, když spatřil požární box. Byl tmavě červený a ve středu prosklený. Za obdélníkovým sklem se chlubila středně velká sekera. "Rychle k ní přiběhnu a vezmu si jí." Jack už vymýšlel plán, jak převezme kontrolu nad nemocnicí a nad svým vlastním strachem. Při svém prvním nápadu jen nedomyslel jednu zásadní, ač malou, překážku. "Co když se k ní dostanu jen rozbitím skla?" Nikde neviděl kličku. Mohl ji také přehlédnou. Mohla se nacházet ve stínu. Rozbití skla se mu zdálo příliš riskantní a také mu přišlo hloupé, že by člověk v tísni musel k jejímu dosažení rozbíjet sklo. Najednou to viděl. Otvor na klíč. Sáhl si do kapsy a celou rukou pevně uchopil klíče, aby se o sebe neotřely. Teď už jen musel vybrat ten správný klíč nebo alespoň ty, které mu budou nejpodobnější. "Ale co když mám jen jeden pokus? Pokud se na mě něco vrhne, tak budu moct vyzkoušet jen jeden klíč. Co když se mi tam nepodaří dát včas ani ten správný?" Jeho vlastní myšlenky byly proti němu. Kéž by je mohl vypnout, umlčet je. Přál si. Se svou myslí se hádal jako s živou bytostí. Po tom všem zapomněl na dech v jeho zádech. Jeho pocity a myšlenky se stále střídaly. Trápilo ho pokaždé něco jiného. Začalo ho to štvát a rozhodl se pokoušet štěstí. Jeho plán byl, že přiběhne ke skřínce a sekeru z ní vyrve. Uvolňoval klíče a vybíral podle sebe ten správný, přitom se nevyvaroval menším zacinkáním. Naslouchal. Ledový pot mu kapal z nosu a z brady. Venku nepanovalo zrovna nejchladnější počasí a jeho pocity udělaly své. Konečně ho měl, jen jeden klíč se mu zdál ten správný. Rychle se podíval za sebe, za roh do dalšího patra a jak zjistil, že tam nikdo není, hbitě přiskočil ke skřínce se sekerou. Verval do klíčové dírky klíč na zázračný první pokus a otočil jím. Nedbal na nadměrný hluk a třísknutí dvířek. Prostě jen pustil nůžky, uchopil sekeru oběma rukama a chtěl ji vytrhnout, ale to nešlo. Vytrvalá pojistka Jackem cukla. Zapřel se nohou o zeď a trhnul. Pojistka se přetrhla a sekera byla konečně volná. Jack ztratil jejím uvolněním rovnováhu a spadl na zem. Vystrašený k smrti hleděl temnotě do tváře. Na podlaze měl před sebou jen tmu. Vlasy by mu strachem zbělaly. Cítil, jak se něco blíží, jak se má za okamžik něco z této temnoty vyhrnout a skočit přímo na něj. Se zatnutými zuby pevně držel sekeru a škubáním jí náznaky máchal na nepřítele, aby ho zasáhl ještě ve skoku. První vteřinu útoku musel ovládnout on. Celý strnul, ležel na podlaze v mezi podlaží jako kámen s doširoka rozevřenýma očima bez tváře. Náhle se bleskově postavil na obě nohy, nakročil vpřed a máchl se vším vypětím před sebe. Nic. Divoce dýchal, svíral sekeru až mu rudly ruce i tvář a hleděl na obě strany v bojovém postoji. Sekera měla hladkou dřevěnou rukojeť, červenou hlavici a stříbrné ostří. Nepochyboval o její ostrosti. Byla nepoužitá. Čistotou se celá leskla. Rukojeť neměla rovnou, ale mírně prohnutou pro lepší uchopení a manipulaci. Jack byl paranoidní. Neozývala se žádná znamení smrti, ale on stále v pokrčení a v rozkročmo, čekal na první útok. Uběhla minuta a jeho svaly po celém těle začaly polevovat. Dech se také zklidnil. Také očima pohnul a poprvé za celou dobu mrknul. Konečně dřímal v rukou mocnou zbraň hromadného ničení, pomyslel si. "Co teď?" zašeptal takřka s nadšením. Se sekerou se cítil neporazitelný, klidně by proběhl celou nemocnici, ale naštěstí rychle vystřízlivěl. Takové jednání by ho jistě mohlo stát to nejcennější, co v tuto chvíli má, vlastní život. Odvážně se vydal po schodech nahoru se sekerou v obou rukách. Vcházel do osvětleného poschodí. Hlavu měl nastavenou zpříma na velká čistá okna dodávající život všem stěnám. Temnota už Jacka tolik nedusila. Jakoby právě vyšel z pekla, ale není to jen zdání? Jen kvůli pádu malé plechovky se stal otrokem vlastní mysli a filmového průmyslu. Vrátil se pro plechovku, může se mu hodit jako návnada. Na něj zapůsobila úspěšně. Na žádné ze stran se nic podezřelého nevyskytovalo, ale před sebou měl rozvalené celé popsané papíry. Pár jich bylo i na stole. Nejspíš o ně někdo zavadil a shodil je. Kráčel vpřed k papírové hromádce. Ani nestihl dojít k cíli a už se mu ulevilo. Viděl otevřené okno. Hned si domyslel rozházené papíry a pád prázdné plechovky ze schodů. Musela to být práce průvanu. Ve zmatku a strachu někdo upustil plechovku, nebo ji shodil ze stolu a průvan rozházel papíry. Při otevírání prvních dveří se schoval za ně a až pak se postavil před otevřenou kancelář. Když se mu poštěstilo ve spodní kanceláři, proč by to mělo být jinak i v téhle. Kancelář byla prázdná a štěstí mohl vidět pouze v její neobsazenosti. Jack si připomněl, co je jeho úkolem. Jeho současný cíl je lékárna a boxy s první pomocí. Zima ho rozhodně nezlomí, v bundě se potil. Vrátil se a vkročil do dalších dveří, dalších a po nich do dalších. Neotálel v prozkoumání všech místností v jedné ze dvou chodeb. Nezapomínal si ani krýt záda. I když ho denní světlo částečně upoutalo od strachu, stále se ohlížel zpět. Všude byly jen kytky z návštěv, prázdné bonboniéry, obaly a drobky od sušenek nebo brýle. Vše z toho mu bylo k ničemu, ale posléze něco přeci jen ukořistil. Stříbrné masivní hodinky v perfektním stavu, poloprázdnou zubní pastu a bezdrátové kapesní rádio s bateriemi uvnitř. Rádio ještě nevyzkoušel, ale žil s představou, že baterie vybité nemá. Postavil se bokem k chodbě, kterou již prohledal celou a prázdnou plechovku odhodil do druhé chodby. Napřáhl se tak moc, že plechovka přeletěla půlku cesty, než dopadla na zem a s nepříjemnými zvuky se třela o čistou lesklou podlahu. Jack pevně uchopil sekeru oběma rukama a nastavil se do připravené polohy. Bude připravený na vše, co se pohne. Nezapomněl si dávat pozor ani na schodiště po pravé straně. Uběhla celá minuta, nebylo nač čekat déle. Nic se nestalo. Nejspíš je tu opravdu sám. Čím dál více tomu začal věřit. Vše tomu nasvědčovalo. Všichni byli tam venku, zde se potom už nic neodehrávalo. Kupodivu pociťoval určité zklamání. Možná by bylo lepší, kdyby už jednu z těch nestvůr dostal.Jack přemýšlel co dělat dál. Dříve nebo později ven bude muset vyjít. Raději tak učiní dříve. Myšlenka na strávení noci v nemocnici, úplně sám, s pocitem, že tu s ním není nikdo živý, ho děsila. Nikdy se tmy nebál, ale tohle by na něj bylo moc. Mnohem raději obsadí nějaký malý dům nebo byt, než aby zůstával v popředí s několika patry a spoustu odemčenými pokoji a zákoutími. Porozhlédl se kolem a chystal se opět sestoupit, až do nejnižšího patra, do přízemí. Nevěděl proč, ale právě z přízemí, se mu naháněl největší mráz po zádech. Dostal husí kůži a rukou se mu objevil nepříjemný studený pot, ačkoliv slunce svítilo se stálou intenzitou. S hrdinou tváří se otočil ke schodišti a vykročil vpřed. Ani nedošel k zábradlí a hrdinný výraz mu opadl. Jeho zrak upoutaly dvojité šedé dveře hned vedle schodů. Jack nemohl uvěřit tomu, že je tolikrát přehlédl. Byly to dveře výtahu. Stanul před ním a natahoval se pro tlačítko jeho přivolání. Opět znervózněl, srdce zazmatkovalo a adrenalin vyplňoval celé jeho tělo. Ruce se začaly třást. Stiskl ono tlačítko a výtah se rozjel. Lekl se. Překvapením uskočil od výtahu a do vteřiny byl připraven na boj. Skoro by sekal do prázdného vzduchu. Slyšel, jak se k němu kabina výtahu blíží a on to nemůže zastavit. "Já jsem magor! Jsem takový hlupák! Proč jsem to musel mačkat!" nadával si a chaoticky se rozhlížel, kam se schovat. Ozval se zvonek. Výtah byl tu, dveře se již otevíraly. Jack rychle seběhl na vrchní schody, aby se ukryl za zeď a přitom měl možnost sledovat, co se stane. Dveře byly otevřené.

Část IV. Odhalení

26. ledna 2016 v 23:50
Stanul v nějaké kanceláři. Nebyla to ordinace, ale jen prostá kancelář a překvapivě i s oknem. Zdi čisté, žádná těla, žádní lidé, ani chodící mrtvoly. Baterku vypnul a ihned zaostřil pohled na lehkou hnědou bundu pověšenou na stojanu. Vrhnul se na ni a pod ní našel i bílou košili, dokonce i tmavé kalhoty. Právě objevil úplný poklad, pomyslel si Jack. Konečně se oblékl. Cítil se mnohem lépe a obutí do společenských černých bot, které mu byly jen o číslo větší, to jen zpečetilo. Hledal, kde se dalo. Do kapes si uložil dvě kolečka izolepy, klíčky od auta a dvě tužky. Ve stole byla ještě jedna přihrádka se zámkem, ale byla už pootevřená. Po jejím otevření se v ní převalila nevystřelený náboj do zbraně. Bylo to vše, nic víc se mu nenabízelo, kulku si dal do kapsy. Ještě zbývalo okno, jediné neprozkoumané. Již předem se děsil, ale k jeho překvapení toho moc k vidění nebylo. Pouze střecha na celý komplex nemocnice. Dozvěděl se, jak obrovská je. "Proč tu nikdo nezůstal? Copak tu nemohli nalézt bezpečné místo? Schody!" řekl si Jack a v duchu vykřiknul. Schodiště bylo místem, kde mohl nalézt požární sekeru. Zaplavila ho nedočkavost. Otevřel další dveře do chodby, ocitl se na konci. Na poslední chvíli zastavil tlak ve svých prstech a baterku nechal zhasnutou. Už nehodlal prozkoumávat každou místnost v tomto patře, ne-li každý kout v celé budově nemocnice. S takovou opatrností by zde strávil jistě celý zbytek dne, nebo dokonce více dnů. Vrátil se zpět k recepci cestou, kterou již měl ověřenou. Kancelářské dveře do chodby zamknul. Jeho nové společenské boty vydávaly příliš hlasitý zvuk, proto byl přinucen přešlapovat s největší opatrností a našlapovat s lehkostí. Potřeboval jen tu sekeru, s ní by si mohl dělat skoro všechno, co by chtěl. Dosud se cítil jako lovená zvěř, ale se sekerou by se v něm probudil lovec. Nikdy sekeru ani žádnou jinou zbraň nepoužil, ale neměl z toho žádné pochyby. Jeho touha po přežití by mu dala zkušenosti, o kterých nikdy nevěděl, že je má. Z okénka viděl pořád jen recepci a samý stín. Schodiště do horního patra se před ním skrýval jako v husté mlze. Jako schody do temného mraku se skrytou propastí. Pevně stisknul nůžky ve druhé ruce baterku, klíče měl uložené v kapse na bundě. Pomalu otevřel dveře, v duchu poděkoval bohu, že ani jednou nezavrzaly. Rozhlédl se do stran. Cítil, jak ho temný stín dusí a svírá, jak se k němu přibližuje jako blížící se nebezpečí, které ho dosud nepotkalo. Zavřel za sebou dveře a pomalu se přesouval blíže k onomu schodišti. Skoro nezvedal nohy a ony někdy jen olízly místy krvavou podlahu. Už se nemohl dočkat. S těmi všemi pocity si neustále dával pozor na známky zbrklého chování. Rozhodně si musel zachovat chladnou hlavu, za všech okolností. Zbývalo už jen pár kroků. Jen malinký kousek. Hnědá bunda, tmavé kalhot y a černé boty mu dávali určité splynutí s rozléhajícím se šerem, ale pořád by mohl kdokoli spatřit jeho siluetu nebo neopálenou kůži na rukou i na tváři. Zvedl nohu, ale nedokázal ji položit na první schůdek, protože se zmateně otřásala. Zápěstím s nůžkami se podepřel o levé zábradlí, aby dokončil první krok. Nedlouho poté následoval druhý a po něm třetí, ale s pokračujícími ho nezlomná odvaha opouštěla. Jack se cítil těžší a kontrola nad svými pohyby také nezvladatelnějšími. Celý se třásl a na okamžik setrval. Na nekonečně pomalý okamžik přimrznul na místě hledíc temnotě přímo do tváře. Sotva viděl jen prázdnou plechovku od šumivého nápoje, na níž Jackův zrak spočinul.

Část III. Pokušení

21. ledna 2016 v 13:49
Na stranách byly poličky a na jedné si všiml dlouhé silné baterky. Ihned ji zapnul a přitlačit ji k noze. Svítila dost na to, aby na sebe upozornil v celém patře. Bylo to oslepující bílé diodové led světlo. Prohlédl si ji, ale žádné tlumící tlačítko neměla. Bude si tedy muset dávat pozor, kam svítí. Přivřel za sebou dveře a posvítil dál do tmy. Na konci malé čtvercové komůrky byla další chodba, stáčela se doprava. Ruku s nůžkami nastavil do útočné polohy a svítil si před nohy, aby prostor neosvětloval příliš. Mohl si znovu oddechnout, v bílé chodbě nic nebylo, ale další dveře, tentokrát bez okénka. Byl na nich nápis "Kartotéka". Tam už neměl co hledat. Věděl, že v kartotéce pro něj nic není, ale pořád ho k ní něco táhlo. Prozkoumal kliku, oblast zárubní, podlahu, strop, ale nic podezřelého nespatřil. Žádná krev, žádné stopy. V místnosti před ním nemohlo být nic nebezpečného. Prostá lidská zvědavost ignorovala jeho zdravý rozum a intuici. Chtěl vejít dovnitř, ale zároveň nemohl otevřít dveře. Něco ho napadlo. Přitiskl ucho ke dveřím a naslouchal, bez výsledku. Zaťukal baterkou na dveře, ne příliš, ale také ne moc potichu. Posvítil si na mezírku pod dveřmi, ale byla tak malá, že světlo skrz ní těžko prosvitlo na druhou stranu. Dál ťukal a následně naslouchal. Náhle Jackem prošel výboj energie, mráz po zádech, srdce se mu rozbušilo jako splašené, vzpomněl si totiž, že dveře nebyly zamknuté, zámek v těchto ještě neověřil a klíče nechal v zámku dveří v hale. "Jak jsem je tam mohl nechat?! Do háje, musím zpátky do té tmy!" zanadával si v duchu a vydal se zpět. "Co když tam už nebude to tělo? Co pak budu dělat? Bude to znamenat, že tu je jeden z nich, možná i jen pár metrů ode mě." Srdce se Jackovi znovu divoce rozbušilo, jako by byl znovu v přímém ohrožení života. Baterku vypnul a bez výrazu ve tváři hleděl do prodrátovaného okénka ve dveřích. Napřímil se a nakoukl do okénka. Podíval se v tom šeru na zem, ženské tělo tam stále leželo přesně na tom samém místě jako předtím. Pomalu otevřel, vzal klíče ze zámku, uchopil mrtvé tělo za ruce a vtáhl ho dovnitř. Tentokrát za sebou zamknul. Dostal nápad, jak se alespoň částečně zbavit strachu ze smrti a ohrožení. Jack odtáhl tělo až před dveře kartotéky. Potichu vložil do zámku ten správný klíč a otočil jím pro odemknutí. Jenže Jackovi rázem přejel mráz po zádech, zámek už byl odemčený. Pustil ho tedy a stáhl se o pár kroků dál. Baterku položil na zem do rohu tak, aby osvětlovala přímo prostor za dveřmi, které se chystal zanedlouho otevřít. Znovu uchopil klíč a otočil. Dveře se rázem pod tlakem opírající mrtvé sestřičky rozrazily a tělo zůstalo napůl ležet v kartotéce a oslepující bílé světlo pohltilo každý stín v ní. Jack hbitě poodskočil, aby se schoval za rohem. Napnutě vyčkával na signál k útoku. Nepočítal minuty, nepočítal vteřiny. Musel konečně něco udělat, jinak nastane večer a jeho baterka se vybije. Navíc ho ovládal čím dál větší hlad, nejedl přece několik dnů. Přinutil se pro krok vpřed. Stále sledoval tělo, jestli se nehýbe, až do doby, než nahlédl dovnitř. Byla to obdélníková bílá místnost se spousty kovových skříní označených pokaždé jedním písmenem. K jeho překvapení zde byly další dveře, pootevřené. Vrátil se pro baterku a vydal se na další průzkum. Už ho začalo rozčilovat, jak nachází stále nové dveře, před kterými se třese strachy. "Jestli tam budou další dveře, tak přísahám, že je vyrazím a dostanu každou hnijící chodící mrtvolu, která tam bude!" v duchu se Jack začal hádat sám se sebou. Stres a strach už na něj začal doléhat dříve, než čekal. Strčil do nich a potichu se otevřely.

Část II. Průzkum

21. ledna 2016 v 13:47
Tiskl ucho na jednu stěnu a poté na druhou. Během minuty poslouchání zvuků za zdmi zklidnil tep, zpomalil dech a vypnul všechny myšlenky. Pozornost upíral pouze na svůj sluch. Nic neslyšel, doufal, že poslouchal dost pozorně a důkladně. Sebral pokrývku ze své postele a namotal ji na pravou ruku. Nenápadně otevřel dveře. Ještě jednou se pro uklidnění rozhlédl po chodbě s vystrčenou hlavou. Udělal první krok a v tu chvíli si uvědomil, že není cesty zpět, že neexistuje žádná cesta zpět. Přešlapoval tak potichu, že by uslyšel i ten nejmenší pohyb. Viděl už dost hororových filmů, aby nedopadl jako většina vedlejších postav. Jak moc se u nich častokrát horečně rozčiloval nad chováním filmových postav. Nenechá se sežrat kvůli vlastnímu hloupému chování, už ví, o co jde a bude předpokládat, jak se tyto zombie zachovají, když spatří čerstvé maso. Kdyby tak sehnal nějakou zbraň. Cítil se tak bezbranný, tak nahý. Proti útočníkovi mohl použít jen holé ruce. Ruce, do kterých by se zakousli. Rozhodl se jít směrem ke schodům. Tady bylo krve méně. Jen na pár místech byly ty samé otisky dlaní a pár linií krve. Už byl skoro u schodů, když se před ním odhalovala větší hala i s recepcí. Nevěděl proč jít právě k recepci, ale instinktivně ho upoutala. Nebýt dobou před polednem, neviděl by ani na krok. Všude bylo šero, ve dvou místech úplná tma, temno. Schody na něj působily jako časovaná bomba. Nakoukl jedním okem na schodiště. Viděl tu plechovku, zastavila se o zeď. Ale ještě neví, co zapříčinilo její pád z horního patra. Ať to bylo cokoliv, nacházelo se to v horním patře, musí být úplně potichu. Stál uprostřed osudné křižovatky, z kterékoli chodby, kromě té jeho, se na něj mohla vrhnout zkáza. Co by mohl dělat jiného, neměl na výběr. Musel pokoušet štěstí. Zrychlil krok a stále se snažil zachovat klid. Už byl skoro u pultu recepce, jen pár kroků. Zrychlil a opatrně zvažoval každý krok, aby se nepořezal o sklo nebo si jinak neporanil nohy. Rukama e chytil hladkého a krvavého pultu a ihned se vystrašený přikrčil. Zahlédl za ním ležet tělo v louži krve. Zahlédl jen ruku bezvládně položenou na zemi. "Je to tady, to je jeden z nich.", honilo se mu hlavou. Pozvolna vstával a postupně tělo odhaloval, protože neslyšel žádný zvuk. Bylo nehybné. Viděl ženskou ruku, konečky blonďatých vlasů, zbytek těla byl schován pod recepčním stolkem. Jack na hranici infarktu obešel pult, aby za něj mohl zajít. Už mohl vidět nohy, byly skrčené, potrhané průhledné punčocháče. Šel dál. Sehnutý chtěl vidět tvář. Pod stolem bylo špatně vidět, ale ne natolik, aby mělo tělo ženy obličej zcela zahalen tmou. Pomohl si odrazem svého zrcátka, aby jí lépe nahlédl do tváře. Oči sice zavřené, ale ústa otevřená. Trochu ho to uklidnilo, měla je čistá. V okolí úst, ani v nich, neměla žádnou krev, ale žádné kousnutí. To samé na nohou, ale na hrudi měla několik tmavých skvrn. Byly to asi tři střelné rány. Něco mu říkalo, že tuto ženu někdo postřelil a ona se v obraně schovala za stůl. Nedalo mu to a musel se ještě více přesvědčit. Cítil se nechutně, znovu se mu chtělo zvracet, hlavně nesměl omdlít. Čím více se tomu chtěl vyhnout, tím hůře se cítil. Na zemi našel tužku, vzal ji, ale poté si její využití rozmyslel. Zatahal za vlasy a tahal tak silně, aby s ní pohnul. Nic se nestalo. Chytil ruku a odtáhl ji ze skrýše do prostoru mezi recepcí a dveřmi za ní. Konečně ji mohl vidět celou a jasněji. Byla mladá, okolo pět a dvaceti let. Nehty měla čisté, tedy, měla na nich pouze krev, žádné kusy tkáně. Opravdu neměla žádné kousnutí, jen střelné rány. Jack přitlačil na oční víčko a odkryl část oka. Její oko nevypadalo jako od nějaké zombie. Přišla o život vykrvácením. Jack vykoukl do všech chodeb. Vzduch byl čistý a on se, krytý recepcí, konečně cítil bezpečněji. Dal se do hledání. Prohledal jí, aby našel vstupní kartu, klíče, nůžky, cokoliv, co by mu pomohlo. Našel svazek klíčů, jinak nic. Ještě se porozhlédl po zemi a stole a objevil stříbrné nůžky. Příliš neotálel a vyzkoušel jeden klíč za druhým, až zámek ve dveřích povolil. Nepočítal, kolik minut mu zabralo vyzkoušet tři klíče, ale dělal to s takovou opatrností, až se mu zdálo, že celé věky. Otevřel, nůžky uchopil jako zbraň a vplížil se dovnitř.

Část I. Probuzení

21. ledna 2016 v 13:15
Tlukot srdce zaplňoval to ticho a temnotu. Hluboké a podlouhlé. Zpoza pravidelného rytmu začal vyčnívat nový. Série ostrých jednotlivých zvuků typický pro počítače. Jack ho poslouchal, i když mu byl nepříjemný, zarýval se mu do hlavy jeden za druhým jako hřebíky a neustával. Cítil se jako napůl v hlubokém snu. Všechno mu bylo jedno, chtěl dál jenom spát a ničím se nezabývat. Chtěl dál ležet, mít zavřené oči a nechávat se kolébat tím příjemným pohodlím. Ta představa pro něj byla natolik příjemná a lákavá, že ho ani nenapadlo se zamyslet. Na pohyb rukou nebo nohou, na pohyb jediného prstu by vynakládal zbytečnou energii. Proč by měl vstávat? Nemusel nikam jít. Nečekala ho žádná schůzka. Do práce také nemusel, protože byl víkend. Neuvědomoval si, kolik uběhlo času, ani se nesnažil o tom přemýšlet. Najednou mu stále se opakující pípání začínalo být čím dál více otravnější. Vysoká frekvence přerušovaného tónu ho bodala nikoliv do uší, ale cítil ho přímo ve středu hlavy. To zapříčinilo jeho náhle se vzrůstající zájem o to kde se nachází a proč.

Plně procitnul a na povrch se vynořilo napětí. Nejdříve v rukou. Ucítil paralyzující vyčerpanost. Pak do nohou. Nohy si uvědomoval jako dvě tvrdé dřevěné chůdy. Chtěl otevřít obě oční víčka, ale byly tak těžké. Měl pocit jako by k sobě přirostla. Nakonec se mu je podařilo s vypětím všech duševních sil alespoň pootevřít.
"Je noc? Stmívá se, nebo snad rozednívá?" řekl si v duchu.
Lokty se mu křivý, rameny se odlepuje od svazujícího lůžka. Je zmatený. Při tomto pokusu byť jen předklonit se, dostal závrať. Vše se s ním točí, ačkoliv má oči opět zavřené.

Zvuk plechovky!!!

Neviděl ji, ale věděl, že je to ona. Ozval se odkud si na konci chodby s matoucí ozvěnou. Znovu. Znovu a zase. V krátkých intervalech až nakonec podlouhlý nepříjemný. Jakoby kovové nůžky přejížděly po dlaždicové podlaze. Tajemná plechovka se kutálela, až vše zarazila neznámá překážka. Kvůli náhlému vyrušení otevřel dokořán obě oči a přestal dýchat, aniž by si to byl uvědomil. Zíral na bledě bílý závěs. Rozhlíží se. Před okolním světem ho ukrýval starý vysoký neprůhledný závěs. Zavěšen byl na umělých bílých kroužcích navlečených do kovové tyče. Na odpudivosti mu přidávaly i zvláštním způsobem nechutné, tmavé skvrny. Nejspíš na něj někdo něco vylil z druhé strany. Ač vyčerpán nekonečným spánkem, je rozhodnutý. Je čas vstát. Dlouhá tlustá hadice s jehlou, napojená na jeho žílu v ruce, ho nečekaně zastavila.

"Jsem v nemocnici?". Vyjasňují se první vzpomínky.
"Autonehoda", spatří krátký záblesk.
,,Srazil jsem člověka, když mi na semaforu naskočila zelená."
Pohltil ho pocit strachu, viny, nervozity.

Musel už vstát a zjistit jestli je ten muž v pořádku. V předklonu vytáhl hadici s tlustou jehlou z předloktí. Pocítil bolestivý tlak vyvolaný jejím vytažením. Musela být zavedena už delší dobu. Natočil se doprava k závěsu a rukou si pomohl spustit těžké nohy z lůžka. V sedu a s nohama dotýkajících se podlahy ucítil studený kluzký povrch.

"Proč je zem mokrá?", vyslovil ve své mysli.

Zvedl levou ruku, uchopil pravý okraj závěsu a prudce zatáhl. Rychlým pohybem roztáhl celý závěs a zamrznul v této křečovité poloze. Z vyvolaného šoku se ani nerozklepal. Uběhlo několik vteřin, pro něj minuty než se zmohl jen na otočení hlavy do stran. Nejprve doprava, poté doleva. Svými trhavými pohyby připomínal zrezivělého robota. Pohlédl na závěs. Ty skvrny byly od krve. Pustil ho a pohlédl na bílý stolový přístroj, na který byl napojen a který začal z nenadání zběsile houkat. Z neznámého instinktu k němu přiskočil, málem přitom uklouzl, a podíval se na displej.
Blikalo tam "Automatická hlídací fáze dokončena.".

Zběsile se rozhlížel a ve zmatku vypojil přístroj ze zásuvky. Nepříjemné houkání nepolevilo. Musel mít záložní zdroj, který zajistí bezpečnost pacienta i v případě výpadku proudu. Uvědomil si. Chytil přístroj z obou stran a hledal ono pomyslné "červené tlačítko". Našel ho. Rychle ho stiskl a zvuk ustal. Přečetl si delší název "Přístroj pro automatickou péči o pacienty.". Bál se otočit a ocitnout se znovu v tom hororu. Přál si, aby ho ten zatracený stroj udržel v umělém spánku o něco déle. O den, o týden, nebo rok. Dokud by se neodebral na věčný spánek. Bohužel musel, všechno je to realita. Už není malý kluk, aby se štípal, jestli je to jen hodně zlý sen. Najednou si všimnul, že je v místnosti celkem světlo a že ji neosvětluje světlo umělé, ale sluneční. Je tu okno. Malé, ale přece. Zabolela ho hlava a hruď. Na nohách měl ošklivé modřiny. Vzal svoji zdravotní kartu z lůžka a četl. "Pacient utrpěl úraz při autonehodě. ...... Plánované probuzení je nastaveno na dobu uplynutí 74 hodin." To jediné Jacka zajímalo. Čas.

,,Ležel jsem tu 3 dny!".
Měl strach říct jediné slovo, nebo nepatrný projev emocí, který si neuvědomoval. Kdyby k němu někdo promluvil, Jack by sám od sebe začal šeptat a uvědomil by si to až po chvíli. Jeho pozornost upoutala ještě jedna karta z protějšího lůžka. Závěs už byl stažený a neustlané lůžko bylo čisté až na pár krvavých skvrn, které očividně nevznikli na lůžku. Ihned se zaměřil na poznámku "Zranění pacienta bylo způsobeno v souvislosti s autonehodou..." Zvedl hlavu a zastavil dech. Tady ležel jím sražený člověk. Četl dál: "Pacient byl zraněn mimo vyznačený přechod pro chodce. Zranění způsobil střet s protijedoucím osobním automobilem. Pacient byl odražen ke kraji chodníku a upadl na zem, načež na několik vteřin ztratil vědomí. Po prvním ošetření na místě sdělil zasahujícímu záchranáři, že byl v bezvědomí pokousán krysou, kterou hned po nabytí vědomí odehnal. K pokousání došlo v místě odpadního otvoru pod obrubníkem, kam se levá ruka pacienta dostala ve stavu bezvědomí. Ihned byl ze zranění odebrán vzorek a předán na testy. Pacient si během převozu stěžoval na zhoršující se nevolnost, vznikající bolest hlavy a na zmenšenou citlivost v oblasti zranění od hlodavce. O 5 minut později na necitlivost v prstech. Pacientovi byly podány léky odpovídající prevenci před riziky z pokousání od zvířete.". Jeho spis byl značně rozsáhlý. Zatímco on se vešel jen do několika vět, tenhle tu má celou A4. Začal předbíhat a soustředil se ve čtení jen toho nejdůležitějšího. "...Pacient byl ve stabilizovaném stavu převezen... podle výsledků z laboratoře utrpěl vážné infekční onemocnění... otrava krve... náhlá smrt, tělo pacienta čeká na převoz pro nařízenou pitvu... smrt nastala přibližně 17 hodin od nehody." Jack neměl slov, nevěděl co si má po tomhle myslet. Napadlo ho, že byl tento chaos způsoben v souvislosti s tímto mužem. Pomalu se dostával z šoku a všiml si na zdech, potřísněných krví, něčeho zvláštního. Byly na nich otisky rukou. Jakoby se někdo před něčím snažil utéct. Postupně si dával všechny hrůzné detaily dohromady. Lehké zranění... omdlel... krysa... kousnutí... infekce... bolest hlavy... znecitlivění... smrt. V jeho nitru se probudil dosud neznámý pud. Uvědomil si, že ho probudila padající prázdná plechovka. Náhle se cítil v ohrožení života. Potichu přišel ke dveřím, snažil se nevydat žádný zvuk a přitom pozorně sledoval prostor ve dveřním rámu. Byl konečně u dveří, ale bál se rozhlédnout v chodbě za nimi. Co kdyby si ho tak nepřítel všiml? Ale jaký nepřítel? Kdo je tím nepřítelem, kterého se obává, o kterém smýšlí.". "Potřebuju zrcátko, ale kde ho vzít?", řekl si v mysli a opatrně přivřel dveře, aby v nich zůstala jen minimální mezírka. Naštěstí byly v dobrém stavu a nevrzaly. Jack se důkladně porozhlédl po pokoji a s úspěchem. Na malém stolku se nacházelo malé otočné zrcátko. Bylo obyčejné, ale pro jeho účely dostačující. Potichu ho rozebral, aby mu zůstal jen samotné kulaté zrcátko bez stojánku. Vzal ho a nenápadně prostrčil dveřní mezírkou. Levou stranu chodby v jeho odraze viděl dokonale. Nic podezřelého neviděl, ale pořád zbývala ještě druhá strana, ani to ho ovšem neuklidní. Rozhodl se přežít a podle toho i bude ke všemu přistupovat. Zatím je na všechno sám a nejspíš i jediný živý v celé nemocnici. Pootevřel dveře a pomocí zrcátka zmapoval i tuto stranu. Viděl schody poblíž po jeho straně, ale plechovku nikde. Pomyslel si, že se ten zvuk ozval z větší vzdálenosti. V pokoji nenacházel žádný užitečný předmět, ani oblečení. Neměl tedy na výběr, musel se vydat na cestu jen v bílém plášti. Skoro by zapomněl na okno, může mu ledacos napovědět. Opatrně zavřel dveře na kliku a potichu přišel k oknu. Bylo opravdu hodně malé, prostrčil by jím jen hlavu. Trochu s ním zabojoval, než ho celé sklopil. Naskytl se mu ještě hrůznější pohled. Vzpomínal na všechny katastrofické a apokalyptické filmy, co kdy viděl. Tohle bylo to nejhorší, co by si stěží představil. Ve vzduchu se nesl odpudivý hnijící zápach smrti. I kouř po požáru. Všude se válely trosky, pár aut zdeformovaný buď u stromů, stěn domů nebo v sobě. Po chodnících, silnicích a stěnách krev. Náhle se naproti u silnice cosi pohnulo. Byla to lidská postava. Její chůze se mu nezdála, šla pomalu a nepřirozeně. Něco se mu nezdálo. Ruce měla volně podél těla. Zaostřil pohled a nadzvedl se mu žaludek. To nebyl člověk, teď už ne. Kůže mu visela potrhaná z obličeje. Krk a ruce měla potrhané a celá postava byla špinavá, ohořelá a od krve, jednou nohou bosa. Na jiném místě si všiml toho samého, ale bez části od pasu dolu. Chystal se rychle zavřít okno, ale problesklo mu myslí, že by zbytečně riskoval. Slunce na obloze by svým odrazem od okénka mohl vyvolat nežádoucí pozornost a z takové dálky si ho ani nikdo nemohl všimnout. Vzdálil se tedy, cítil své vystrašené srdce, skoro se pozvracel. Kdyby tam mohl co zvracet, cítil se prázdný. Bude muset bojovat, pokud bude chtít přežít. Ještě nikdy člověka nezabil a modlil se, aby ani v budoucnu nemusel a zombie už lidská bytost naštěstí není, ale v takovémhle světě se možná vytvořily skupinky násilníků a vrahů. Možná měl štěstí, že se nachází v nemocnici a živý, než kdyby byl někde tam venku na ulici nebo doma. Nechtěl by tu zůstat, ale může se tu dobře vybavit. Musí hledat léky, jídlo, vodu, oblečení, požární sekeru, předměty pro první pomoc a další prostředky, které mu mohou zachránit život.
Jemu i jiným, ke kterým se přidá.

Vítejte na mém blogu

21. ledna 2016 v 11:17 | Zombie Walker
Je to poprvné, co se snažím založit vlastní ''čtenářský'' blog a poprvé, co takový projekt realizuji.

Dám tomu šanci a budu zde zveřejňovat něco z vlastní tvorby.

Ty z vás, kteří na mé stránky náhodou zabloudíte, srdečně zdravím a pro ty z vás, kteří přežili první tři věty, mám vzkaz...

Dopředu nedokážu říct kolik času budu moct blogu věnovat a jak často, ale moc to nebude. Alespoň jednou týdně se tu pokusím něco udělat. Tedy pokud bude co. :)