Únor 2016

Část VII. Zpět do temnoty a ještě níž

8. února 2016 v 11:35
Vydal se po schodech dolu, zpět do temného patra, a pokračovat bude ještě do "temnějšího". Musel odtud vypadnout co nejdřív. Sešel poslední schod a pokusil se prohlédnout skrze šero a spatřit cokoli nepřirozeného. Přivolal výtah a napjatě sledoval všechny chodby. Otevřely se dveře výtahu a ostré světlo do všech koutů nahnalo alespoň část odraženého světla. Jack vyčkával. Když se nic neobjevovalo a výtah se již zavřel, stiskl opět tlačítko pro jeho otevření a poslal ho o patro níž, do přízemí. "Chci už odtud vypadnout..." zasténal si Jack a scházel do přízemí krůček po krůčku. V přízemí nebyla vetší tma, ale celá nemocnice měla slunce v zádech. Hlavní vstupní hala byla ztmavena velkým venkovním stínem. Nemocnice je vysoká o několika patrech a její stín sahal téměř až k silnici přes celé parkoviště. Překrýval téměř celé opuštěné parkoviště. Jack pronikal do potemnělého patra a byl připraven na nečekané. Dveře výtahu se zavřely. Krom nich nebylo nic slyšet. To lekavé ticho začal nenávidět. Možná by se cítil lépe, kdyby alespoň vítr hrál průvanem nebo se ozývala zombie, ale slyšet nebylo nic. Když byl neustále v nejistotě, jakoby se za ním někdo plížil a v té nejméně žádané chvíli by na něj vyskočil. Až do té chvíle by neslyšel jediný šum. Na stranu druhou doufal, že by se pro něj vetřelec prozradil s bezpečným náskokem. Pro to všechno byl on v největší nevýhodě. On teď jako jediný vydával hluk. Nedokázal se uklidnit, zpomalit ani ztišit dech. Třásl se, adrenalin jím cukal jako s napnutou loutkou. Každou chvíli by mohl zakopnout. Požární sekera, jeho jediná obrana, mu prokluzovala mezi prsty. Celé je měl zbarvené do rozpálené rudé, jak ji snažil držet co nejpevněji. Stál dole, konečně, je v přízemí. Nakláněl se. Nejdříve rychle na obě strany. Podruhé doprava. Nakonec zrakem upřeným vlevo. Před sebou viděl velkou bílou tabuli s šedým zamšeným rámem a na ní popsané šipky, které naváděly do různých oddělení a pavilonů. Musel se dostat do operačního sálu. Stejným směrem spatřil to poslední, na co by mohl pomyslet a sice, JIP, jednotka intenzivní péče. Náhle něco projelo jeho myšlenkami. Krk měl tak suchý, že nemohl polknout. Chtěl si sednout, nic jiného. Jen si sednout na poslední schod a chvíli myslet na to, že nemá naději. Neudělal to. Pokud byly na jednotce intenzivní péče nějací pacienti a nebyli bezpečně evakuováni, byly by tam i teď. Bez pomoci nemohli být schopní sami přežít. Nechtěl si to představit. Už vůbec ne to, že by se tam dostal "nakažený". Zavřel oči, aby se lépe soustředil na svůj nedůvěřivý sluch. "NE!" Ozval se hlas v jeho hlavě. "Musím je mít stále otevřené! Co když sem v tu chvíli něco přijde a on přijde o poslední šanci utéct" Cítil, jak se přibližuje k hranici šílenství. Nezbývá mnoho a může začít mlátit hlavou o zeď. "Tohle je sen. Je to jen zlý sen...". "Budu muset jít, Slunce už bude pomalu zapadat." Neuvědomoval si jaký je den, měsíc, i to, že měl ještě několik hodin do západu slunce. Za proskleným hlavním vstupem nic nebylo, pořád ty samé zuhelnatělé vraky a rozházené smetí. Pokrčil se a šel vstříc recepci na rozcestí. Komplexu za levou halou si nevšímal. Když se přiblížil recepci na dosah, hbitě se pod ní skroutil. Pomalu vstával a přitom si ostražitě kryl záda. Zajímalo ho, co bude za recepcí. Měla silné bezpečnostní sklo a rád by vyzkoušel klíč v zámku. Mohl by nalézt něco zajímavého. Nakoukl za pult. Nic za ním, ani pod ním, nebylo. Mohl vstoupit. Kéž by opravdu mohl. Klíč do zámku nepasoval. Nebo možná ano. Opatrně se přitiskl k bezpečnostnímu sklu a zahleděl se na klíč v zámku z vnitřní strany. "Dveře jsou hodně staré," pomyslil si "nejdou do něj vsunout dva klíče najednou. Pochybuje, že to byla jen nehoda z nepozornosti. Recepční určitě utekl před smrtící hrozbou a v tu chvíli byla jeho nejmenší starost si za sebou nezabouchnout dveře. Nemohl s tím nic dělat, musel tedy jít rovnou k chirurgickým sálům. Ubohý Jack si představil, jaké by to asi bylo, kdyby měl něco jako vábničku na Zombie a mohl jejich pozornost nasměrovat opačným směrem. Vylákat je z neaktivního, nehybného, transu. Už strachy blouznil. Šel. Protínal temnou chodbu a sledoval čím dál četnější a silnější rudé skvrny, šmouhy a otisky. Na podlaze se vyskytovaly přerušované červené otisky bosých chodidel. Vstupoval přímo do pekla. Na méně místech byly dokonce i otisky rukou, tak malé, jako od dítěte. Strnul. Stopy nesměřovaly do pavilonu, nýbrž z něj. Lidé se chtěli dostat ven z nemocnice přímo z JIPky. Jack postupoval dále přímo proti proudu zkáze. Došel ke dvojitým dveřím s malými obdélníkovými okénky.

Část VI. Světlo

2. února 2016 v 8:22
Viděl odraz světla na dlažbě, který vycházel z kabiny, ale cosi mu částečně bránilo. Zdálo se mu, že ve světle viděl i jakýsi stín. Ten stín se pohnul. Mimo to zaslechl dusivý hlas. Na zem spadla ruka. Natahovala se po podlaze. Jack se leknutím rychle schoval. Ruce se mu třásly tak moc, že skoro upustil svou nejcennější sekeru. Pevně stisknul ruce a nad sekerou převzal kontrolu. Teď ale musel převzít kontrolu hlavně nad vzniklou situací. Opatrně vystrčil hlaveň sekery, aby se podíval skrze její odraz. Ozvalo se plácnutí druhé ruky a s ní se vynořila i hlava. Jackovi se rozcukaly zorničky a do plna otevřel oční víčka. Sekerou zacukal do úkrytu, ale zároveň ji vracel zpět. Jakoby mu jedna ruka říkala, že se musí skrýt a neprozradit se a ruka druhá, že se musí stále dívat do odrazu a nespouštět z netvora z jiného světa oči. Nevyhnutelné nastalo. Z předtím hrdinných myšlenek se teď třásl jako stojící na konci fronty čekajících na jediný záchod. Byla to žena. Na vnitřní straně jejího pravého předloktí si všiml rány, která připomíná hluboké kousnutí. "Je to ta zdravotní sestra, kterou kousnul mnou sražený chodec." odpověděl si v duchu, ale spíš hádal. V hlavě se mu předbíhalo nespočet myšlenek. Třesajíc se pokoušel soustředit na charakteristické znaky. "Musím něco hodit!" měl pocit, že právě vymyslel strategii. "Co mám v kapsách?" stáhl sekeru a začal se prohledávat. "Klíče!" ty by vydávaly zvuk moc brzo. "Baterka!" mohl by ji rozbít. "Sakra, tak čím můžu hodit?!" jemně v něm převládala hysterie. "Nůžky!" vyhrabal je z kapsy své kožené bundy a bez delšího rozmyslu je vymrštil kamsi před sebe. Náhle jím cukly výčitky. Spatřil velké okno a nůžky letící přímo k němu. Naštěstí dopadly dřív, než do něj udeřily. I tak se modlil, že jsou moc lehké a malé na to aby ono okno rozbily. Návnada, coby kovový zvuk, se spustila, ale obával se, že příliš slabý. Vystrčil znovu ostří. Sledoval, jak se živá zombie plížila po čtyřech a posléze neomaleně vstávala na obě nohy. Jackova návnada zabrala. Kráčela směrem k nůžkám. Pokud by se ohlédla zpět, Jack už by se neměl za čím skrýt. Byla už skoro u cíle. Jack vyšel z úkrytu a s připravenou zbraní se blížil. Zastavil se, zaslechla jeho společenské boty s tvrdou podrážkou. Neuvědomil si, že nemá zrovna ideální obuv na tiché plížení. Neobratně a shrbeně se otáčela. Jack vsadil na jistotu. Rozeběhl se, napřáhnul a udeřil nemrtvého obloukem do krku. Ostří bylo nabroušené jako břitva. Čistým a rychlým pohybem zbavil chodící mrtvolu práva na falešný život. Než obě tělesa dopadly na podlahu, Jack uskočil co nejdál ze strachu z kontaminace nakaženou krví. Nemohl by mít ani kapku na jediné botě. Ihned se začal prohlížet a ostří si držel dál od těla. Kontaminovaná krev po ní stékala a s odpornou černou směsí kapala před jeho nohama.
Byl čistý a první kontakt přežil bez újmy. Ta věc z jiného světa se již nehýbala. Vše bylo zatím přesně tak, jak předpokládal, podle jím shlédnutých filmů. Kdyby ovšem mohl přežít jen pomocí tehdy fiktivních filmů, bylo by vše až moc lehké. Tomu nemohl uvěřit. Nechce se zabít z takové lehkomyslnosti. Šel blíže a obešel To opatrným obloukem. Pohlédl na odhozené nůžky a zaváhal. Určitě by se mu mohly hodit. Takové ostré nůžky by byly užitečným nástrojem, ale byla na nich ta nákaza. Celé se koupaly ve smrtelném viru. Šlápl na ně a botou odsunul do čistého místa. Sunutím po podlaze je částečně očistil, ale i přes to by potřeboval nějakou útěrku, kapesník, cokoliv. Chvíli váhal. Nechtěl je tu jen tak nechat a v duchu si přál, aby byl jen přehnaně hysterický, ale nakonec se rozhodl neusilovat o jejich dekontaminaci a vzdal se jich. "Někde musí být další. Je blbost, aby v tak velké nemocnici zůstaly jen jedny nůžky..." řekl si v myšlenkách a hned ho něco napadlo. Operační sály.