Část VII. Zpět do temnoty a ještě níž

8. února 2016 v 11:35
Vydal se po schodech dolu, zpět do temného patra, a pokračovat bude ještě do "temnějšího". Musel odtud vypadnout co nejdřív. Sešel poslední schod a pokusil se prohlédnout skrze šero a spatřit cokoli nepřirozeného. Přivolal výtah a napjatě sledoval všechny chodby. Otevřely se dveře výtahu a ostré světlo do všech koutů nahnalo alespoň část odraženého světla. Jack vyčkával. Když se nic neobjevovalo a výtah se již zavřel, stiskl opět tlačítko pro jeho otevření a poslal ho o patro níž, do přízemí. "Chci už odtud vypadnout..." zasténal si Jack a scházel do přízemí krůček po krůčku. V přízemí nebyla vetší tma, ale celá nemocnice měla slunce v zádech. Hlavní vstupní hala byla ztmavena velkým venkovním stínem. Nemocnice je vysoká o několika patrech a její stín sahal téměř až k silnici přes celé parkoviště. Překrýval téměř celé opuštěné parkoviště. Jack pronikal do potemnělého patra a byl připraven na nečekané. Dveře výtahu se zavřely. Krom nich nebylo nic slyšet. To lekavé ticho začal nenávidět. Možná by se cítil lépe, kdyby alespoň vítr hrál průvanem nebo se ozývala zombie, ale slyšet nebylo nic. Když byl neustále v nejistotě, jakoby se za ním někdo plížil a v té nejméně žádané chvíli by na něj vyskočil. Až do té chvíle by neslyšel jediný šum. Na stranu druhou doufal, že by se pro něj vetřelec prozradil s bezpečným náskokem. Pro to všechno byl on v největší nevýhodě. On teď jako jediný vydával hluk. Nedokázal se uklidnit, zpomalit ani ztišit dech. Třásl se, adrenalin jím cukal jako s napnutou loutkou. Každou chvíli by mohl zakopnout. Požární sekera, jeho jediná obrana, mu prokluzovala mezi prsty. Celé je měl zbarvené do rozpálené rudé, jak ji snažil držet co nejpevněji. Stál dole, konečně, je v přízemí. Nakláněl se. Nejdříve rychle na obě strany. Podruhé doprava. Nakonec zrakem upřeným vlevo. Před sebou viděl velkou bílou tabuli s šedým zamšeným rámem a na ní popsané šipky, které naváděly do různých oddělení a pavilonů. Musel se dostat do operačního sálu. Stejným směrem spatřil to poslední, na co by mohl pomyslet a sice, JIP, jednotka intenzivní péče. Náhle něco projelo jeho myšlenkami. Krk měl tak suchý, že nemohl polknout. Chtěl si sednout, nic jiného. Jen si sednout na poslední schod a chvíli myslet na to, že nemá naději. Neudělal to. Pokud byly na jednotce intenzivní péče nějací pacienti a nebyli bezpečně evakuováni, byly by tam i teď. Bez pomoci nemohli být schopní sami přežít. Nechtěl si to představit. Už vůbec ne to, že by se tam dostal "nakažený". Zavřel oči, aby se lépe soustředil na svůj nedůvěřivý sluch. "NE!" Ozval se hlas v jeho hlavě. "Musím je mít stále otevřené! Co když sem v tu chvíli něco přijde a on přijde o poslední šanci utéct" Cítil, jak se přibližuje k hranici šílenství. Nezbývá mnoho a může začít mlátit hlavou o zeď. "Tohle je sen. Je to jen zlý sen...". "Budu muset jít, Slunce už bude pomalu zapadat." Neuvědomoval si jaký je den, měsíc, i to, že měl ještě několik hodin do západu slunce. Za proskleným hlavním vstupem nic nebylo, pořád ty samé zuhelnatělé vraky a rozházené smetí. Pokrčil se a šel vstříc recepci na rozcestí. Komplexu za levou halou si nevšímal. Když se přiblížil recepci na dosah, hbitě se pod ní skroutil. Pomalu vstával a přitom si ostražitě kryl záda. Zajímalo ho, co bude za recepcí. Měla silné bezpečnostní sklo a rád by vyzkoušel klíč v zámku. Mohl by nalézt něco zajímavého. Nakoukl za pult. Nic za ním, ani pod ním, nebylo. Mohl vstoupit. Kéž by opravdu mohl. Klíč do zámku nepasoval. Nebo možná ano. Opatrně se přitiskl k bezpečnostnímu sklu a zahleděl se na klíč v zámku z vnitřní strany. "Dveře jsou hodně staré," pomyslil si "nejdou do něj vsunout dva klíče najednou. Pochybuje, že to byla jen nehoda z nepozornosti. Recepční určitě utekl před smrtící hrozbou a v tu chvíli byla jeho nejmenší starost si za sebou nezabouchnout dveře. Nemohl s tím nic dělat, musel tedy jít rovnou k chirurgickým sálům. Ubohý Jack si představil, jaké by to asi bylo, kdyby měl něco jako vábničku na Zombie a mohl jejich pozornost nasměrovat opačným směrem. Vylákat je z neaktivního, nehybného, transu. Už strachy blouznil. Šel. Protínal temnou chodbu a sledoval čím dál četnější a silnější rudé skvrny, šmouhy a otisky. Na podlaze se vyskytovaly přerušované červené otisky bosých chodidel. Vstupoval přímo do pekla. Na méně místech byly dokonce i otisky rukou, tak malé, jako od dítěte. Strnul. Stopy nesměřovaly do pavilonu, nýbrž z něj. Lidé se chtěli dostat ven z nemocnice přímo z JIPky. Jack postupoval dále přímo proti proudu zkáze. Došel ke dvojitým dveřím s malými obdélníkovými okénky.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 StringlessPuppet StringlessPuppet | E-mail | Web | 8. února 2016 v 17:03 | Reagovat

Povedený! :-D

2 Ami Ami | E-mail | Web | 8. února 2016 v 21:00 | Reagovat

Oooo, ty to vieš vždy tak napínavo napísať :3 (o takomto čase som to čítať nemala... XD)

3 Zombie Walker Zombie Walker | 8. února 2016 v 22:01 | Reagovat

Mě tak baví někoho napínat. :-D Když jde o horory a duchařské příběhy, tak se v tom přímo vyžívám! :-D  Děkuji za odezvu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama