Červen 2016

Část VIII. Záhadné setkání

2. června 2016 v 22:15
Připlížil se k jednomu z okének a nahlédl do osvětleného prostoru za ním. Další recepce. Po celém jejím stole byly šmouhy od zaschlé krve. Celá místnost svítila, protože byla na jedné straně prosklená přímo do ulice. Byla to malá obdélníková místnost s několika stolky. Každý stolek pro dvě židle. Dále tam viděl dva automaty, velké ručičkové hodiny na zdi nad recepcí, spoustu poházených uvadlých květin a drobných hraček s plyšáky. Také jedna rozházená hromádka papírů a desek. Na to nejhorší se soustředil až jako poslední. Celou dobu ho to při zkoumání ostatních věcí bilo do zorného pole, ale snažil se nezaostřovat. Bylo to velké množství krve. Doslova louže, po kterých zdá se, někdo uklouzl. Viděl u nich stopy rukou, které naznačovaly, že se člověk, který upadnul, snažil postavit zpět na nohy. Jinak Jack neviděl ani neslyšel nic podezřelého. Žádné známky po pohyblivém objektu. Chystal se vzít za kliku v podobě dlouhé vodorovné tyče, aby mohl vejít. Nešlo to. Ani se jí nedotkl. Něco ho nutilo pevně svírat sekeru oběma rukama. Byl tak nervózní a nerozhodný. Chtěl jít dál, ale zároveň nevěděl jakým správným způsobem a v jaký pravý čas. Jack se bál udělat krok vpřed. Z dálky bouchnutí dveřmi a plácnutí. Jackovi to pohnulo všemi vnitřnostmi. Neohlédl se za sebe, ani nedělal žádná hbitá rozhodnutí. Díval se s rozevřenýma očima dokořán před sebe skrz okénko, za kterým neviděl nic nového. Něco za ním, na druhém konci v druhém pavilonu, bouchlo dveřmi. Ani si neuvědomil následného plácnutí. Teprve až zpětně. Všechno to slyšel jako jeden zvuk. Avšak moc dlouho neváhal. Pustil jednou rukou sekeru, křečovitě chytil kliku, přitlačil, otevřel jedny dveře a vklouzl do místnosti. Když už byl uvnitř, tak za sebou hned zavřel. Otočil se a pohlédl opět do okénka, i když tentokrát opačným směrem. Díval se rovně směrem do protějšího pavilonu, který předtím obešel a nevšímal si ho. V dálce bylo okno a mezi nímž a Jackem byl pohyblivý stín. Protože okno bylo z druhé strany, tak mohl vidět jen stranu ukrytou ve stínu. Temnou siluetu hlavy a rukou. Obrys člověka se plazivým dojmem zvedal ze země. Ať je to cokoliv. Jack musel udělat chybu, která "TO" na něj upozornila. Že by zombie v jeho světě měly tak dobrý sluch a citlivé smysly, aby zareagovali dokonce i opatrné klepání jeho lakýrek? Z toho šoku a neznámé stínové postavy zapomněl, co je za jeho odkrytými zády. Tak silný hluk. Dostal nepříjemný pocit, že se věci dávají konečně do pohybu. Už to nebude jen poklidná tichá procházka. Teď už to bylo z blízka. Šoupání skla a kovových předmětů po podlaze. K tomu jedno křupnutí prasklého skla jako od žárovky. Ozvalo se to za jeho zády. Tak blízko. Ihned ucuknul, podíval se za sebe. Nic neviděl, ale slyšel, že se něco blíží. Už to nebyl jen pocit ani halucinace. Opravdu si byl jist, že neslyší výplod své mysli. Něco se blíží. Nemá čas přemýšlet. Opatrnými hopsavými pohyby, aby jeho společenské podrážky příliš nestepovaly o podlahu, se skoro až po špičkách uchýlil do krytu za umazaný stůl recepce. Při tomto špionském odtančení sledoval potemnělou chodbu se spoustou otevřenými a zakrvácenými dveřmi. Neviděl na její konec, ale také neviděl žádný pohyb. Jen ten zvuk. Vklouznutí do úkrytu si zpřístupnil mírným odsunutím černé kancelářské židle na kolečkách. Všiml si toho až teď. Jack strachy nepohnul ani prstem, i když viděl přímo před očima něco, co ho kvůli tomu může stát život, pokud se brzy nepohne. Bál se, že už je zdroj zvuků příliš blízko a může ho upoutat právě pohyby, které mohou být do té doby nenápadné. Také ale mohl být natolik nápadný, že ho právě zkoprnělost může prozradit. Je to pod stolem. U jeho rukou a kolenou. Část sekery pod tím projela. Mezera. Stůl nemá stěnu až k podlaze. Celý stojí na nohou a jeho stěna končí kousek nad zemí. Boční stěny má ale celé. To mu bylo naneštěstí k ničemu. I když mít zakrytá záda směrem od vchodových dveří, kterými vstoupil, by nemuselo být úplně na nic. Jack se pohnul. Zvuky už byly sice ještě blíže, ale musel něco udělat. Přitáhnul k sobě sekeru, opřel se o loket, aby pod stolem nebyly vidět jeho dlaně a druhou rukou se sekerou se opřel pod hrudníkem. V tom ho do zad pohladila…